Milí čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé vřesinského DiVOcha. Poslední měsíce nás běh koronavirové doby uzavřel doma a naše vřesinská prkna, co znamenají svět, trpělivě čekají na okamžik, aby opět mohla šířit slávu našich herců a hééreček.
Co však ansábl, má-li dosáhnout kýženého, před každým představením ještě čeká – no hrůza. Laskavý a vnímavý divák, který přišel na představení hodinu před začátkem, přiloživši své pozorné ucho k oponě, uslyší zvláštní a mnohdy nepublikovatelný koncert nejrůznějších zvuků, který i přes velkou představivost nenapovídá tomu, že se ocitnul v divadle.
Šelest a mumraj pronikající do hlediště a režisér kruťas stále syčí: „Kde je ta stuha – nevím, podejte mi kladívko – tady není ale teď tu bylo, kdo to sem zase dal, to se musí přivrtat, sakra podepřete to nebo to spadne, Leonoro ty musíš ten výskok vylepšit a vyskočit výš, zkus to – no to je ono a co to byl za zvuk? To mi praskla sukně rejžo a sakra, kde je ta lajsna co tu měla být? Uřízněte to někdo rychle, kolik je hodin, kruci za chvilku hrajem.“ – a ještě jsme se nepokopali.
Aby čtenář rozuměl – protože jsme divoši, tak tento divošský rituál pocházející kdesi z hlubin pralesa, když celý soubor stojíce v kruhu a držíce se zezadu za ramena a koleny masírující pozadí svého kolegy stojícího před ním, to vše je rituál pro úspěch chvil následujících a ještě tak, aby někdo pronesl: „Zlomte vaz“ – no naprostá hrůza, to se v divadle nikdy neříká. A takto všichni múzou políbení čekají na svou chvíli.
A tak to pokračuje až téměř do poslední minuty. – Třetí zvonění a vše jako mávnutím proutku zmizí. Pak ale přichází další hrozba jako Damkolův meč pro herce v podobě ztráty části textu, kdy dotyčný stojí na prknech sám a přesvědčen, že jeho přičiněním právě probíhá katastrofa přímo světová. Nápověda syčí, šustí, vzdychá, slyší ji už celé hlediště, jen onen chudák na jevišti nic. Ještě, že jej hodný kolega navede – „Frankie dal bych si ten čaj – jo, ten sakramentský čaj, ovšem pane, již běžím.“ a celosvětová krize je zažehnána.
Tohle byla malá ukázka toho, jak před představením ten divadelní mišmaš funguje. Však před tím vším je ale ještě mnoho, co je třeba udělat a zajistit proto, aby divák odcházel spokojen, a pokud možno, taky dobře naladěn. Vybrat správně typově herce, někdy přepsat části hry, vymyslet scénu, postavit ji, zaplatit autorská práva – což je někdy dost velká finanční zátěž, bez které se žádná hra neobejde, a dá-li se to vše správně dohromady, pak už jen herce čeká několik měsíců náročné práce zkoušení a zkoušení.
Nakonec ale když herec, byť jen ochotník, stojíce před zaplněným hledištěm a laskavě každým svým nervem vnímajíce ten rajský balzám v podobně potlesku, jako poděkování za celé měsíce příprav, protože právě divák je ten, pro kterého všechno to úsilí s radostí podstupujeme.
Závěrem vždy rádi děkujeme všem našim kamarádům, maminkám, bratrům, sestrám, milenkám, známým a vůbec všem, kteří na naše představení přichází (obzvláště máme rádi ty, kteří si koupí vstupenku), za podporu a sílu k tomu, abychom tu naší Thespidovou káru s úspěchem mohli táhnout dál.
Za DiVOch
L. HUBI. A zachovejte nám přízeň.
prosinec 2020